Jdi na obsah Jdi na menu
 


Little Fighter Pribeh c.1

2. 2. 2008
Kdysi dávno před x lety kdesi v dnešní Číně existoval chrám Ťan Šin, který byl chloubou vzdělanosti a středem víry. Jednoho dne byl ale zničen a celá země se ponořila na jeden rok a jeden den do úplné tmy. Skoro všichni lidé zemřeli a ti, co přežili vypovídali o strašném a nekončícím běsnění, o hrůze a smrti. Všichni mniši z chrámu byli zavražděni. Přežil to jen jeden z nich - mladý syn nejvyššího duchovního Monk. Otec mu často vyprávěl různé příběhy o souboji dobra a zla, ale nyní se mu vybavil jeden, na který nemohl zapomenout…. V dávných dobách existovali v Číně dva největší chrámy, které měly věhlas na několik tisíc kilometrů daleko. V té době žil jakýsi Justin - v okolí nechvalně proslulý, byl agresivní a ubližoval lidem jak jen se dalo. Měl syna, kterého pojmenoval Julian, a chtěl ho dát do jednoho z chrámů. Vybral si ten proslulejší, ale tam mu řekli, že jeho syna nemohou přijmout. Tak tedy šel ještě do druhého chrámu, kde mu řekli to samé. Na to se nesmírně rozhněval. Ve vesnici se o něm tradovalo, že oplývá nadpřirozenými silami. Teď jich využil a ze svého syna udělal neskutečné monstrum, které mělo za cíl jen a jen ničit. Pohroma nedala na sebe dlouho čekat a on s Juliánem zničili první chrám. Zanedlouho udělali útok i na druhý chrám, ale ten se s vypětím všech sil mnichům podařilo ubránit, avšak hrozba tu trvala dál…. …. ano to je ten příběh, říkal si mladý Monk a nyní si uvědomil, že teď byl zničen i druhý chrám - jejich chrám - a že lidstvo je v ohrožení a zlo může ovládnout tento svět.

Kapitola 1

Přítomnost Zvoní budík. Davis se nakloní a dívá se kolik je hodin. "Už zase 6, ach jo…", říká si pro sebe. "Už bych si měl vzít dovolenou, sem udřenej jak pes", nadává cestou do koupelny. Práce na stavbě není vůbec jednoduchá, člověk nemůže lenošit a ještě musí mít strach, aby nespadl z lešení. Jeho kamarád Dennis má teď jiný problém. Pracuje u policie a zrovna pátrají po zločinci, který vykradl banku - už týden neúspěšně. Woody, starý zálesák, má teď také plno práce. Minulý týden byla ohromná vichřice a nadělala v lesích notnou paseku. Nestačí se ohánět, aby odklidil všechny ty vyvrácené stromy a polomy. Zato starý dobrý Firen, si jen tak sedí u toho svého kovářského ohně, párkrát bouchne do rozžhaveného železa a práce je hotová - aspoň to si o něm myslí jeho kamarádi. On však ví, že to není žádný med a ten žár by nesnesl každý člověk. Tuhle zrovna dělal meč pro Deepa, ten je totiž v historickém kroužku a dělá simulace středověkých bitev. Není to tak dávno, když se mu podařilo useknout si málem ruku. Henry je velmistr ve střelbě z luku. Kromě toho, že loví zvěř, se také zúčastnil různých soutěží a nikdy neodešel naprázdno. A také se velmi dobře zná s Deepem, protože s ním jezdí na historické souboje. O notnou dávku vzrušení se nedávno postaral Rudolf - nový přistěhovalec ve městě - který založil klub bojových umění a kupodivu, tam nalákal spoustu nových lidí. Jedním z nich je i muž přezdívaný Freeze, to proto, že pořád leze někde po horách a zachraňuje lidi, často v ukrutném mrazu a sibérii. Pořád nadává nejen na počasí a hory, ale i na samotné lidi. Za pět minut ho však slyšíte, že tuhle práci miluje a že na dovolenou by jel jen na hory. Největším exotem města je Bad, přezdívaný Bat - to podle toho, že jednou na bále vyhrál v tombole vycpaného netopýra - který je blázen do všech zvířátek Má svůj vlastní obchod s všelijakýma zvířátkama. Kdybyste snad sháněli slona, tak on vám ho do týdne sežene. A proč se tady o nich zmiňujeme?

Kapitola 2

"Hmm, to počasí venku se mi vůbec nelíbí", říká Davis Dennisovi. "Není to tak dávno, co tu byla ta vichřice a zase to vypadá na pěknou smršť." "Jo jo," povídá Dennis,"co já pamatuju, tak tady bylo vždycky pěkný počasí a když něco přišlo, tak to byla jenom přeháňka a nic víc." "Mno, já radši půjdu domů, zadělám pořádně okna, abych neměl v baráku potopu až to přijde. Měj se Dennisi." Venku se zdvihal silný vítr a i když to tak nevypadalo, Davis měl podivný strach, který u něho nebývá obvyklý. Zalezl však do postele a pokoušel se usnout. Nejdřív mu to vůbec nešlo, ale najednou usnul tvrdým spánkem a začínalo se mu něco zdát. Viděl podivný starý chrám v plamenech, všude samý křik a smrtelný nářek. Blížil se k chrámu - viděl bojující mnichy s ohyzdnými stvořeními. Dělalo se mu z toho nevolno. Najednou za sebou zaslechl podivný šramot. Otočil se a uviděl…….. Zazvonil telefon. Davis se s hrůzou probral, celý propocený. S třesoucí se rukou pomalu zvedl telefon. " Panebože, Davisi rychle přijeď ke mně," řval do telefonu celý rozčilený Dennis,"tomu nebudeš věřit!" Davis rychle nasedl do auta, ale nejel k Dennisovi, ale někam jinam. Nějaká síla ho táhla na opačnou stranu a nebyl schopen otočit volantem jiným směrem. Po chvíli něco zahlédl - bylo to v temné uličce, která teď ovšem zářila. Nad cestou se tiše pohupoval jasně bílý válec. Uviděl Dennise, ještě s mobilem v ruce, a dalších sedm postav. Některé z nich neznal vůbec a jiné znal podle vidění. V bílém pruhu nebylo nic, když se však podíval pozorněji, rozeznal tam jakousi tvář. Vypadala jako by to byl nějaký mnich. Do hrobového ticha zazněl hlas z bílého válce: "Vy jste ti vyvolení." Po těchto slovech se s Davisem zatočil svět a on upadl do bezvědomí.

Kapitola 3

Probudil se v čistě bílé místnosti, která ovšem neměla stěny, strop ani kouty a zdála se být nekonečná. Byl tam sám - měl strach, nevěděl co se to s ním děje. Zanedlouho se otevřeli nějaké dveře. Jakoby z ničeho vstoupilo osm osob. Z druhé strany se otevřely další dveře a odtud vstoupila jen jedna postava. Podíval se na toho člověka pozorněji a zjistil, že to je nějaký mnich. Mnich se postavil před něho a dalších osm osob a začal tichým klidným hlasem. "Máte strach? Nevíte, proč jste tady? Kdo jsem já a co po vás vůbec chci?! Mé jméno je Monk, jsem mnich z kláštera Ťan Šin a vy jste byli vybráni." "Pro co jsme byli vybráni?" vyhrkl Davis. "Abyste zachránili tento svět," zněla neméně klidná odpověď. "Zachránit svět?? Haha a před čím?" ozval se někdo z těch osmi postav. "Je to váš úkol, byl vám přidělen, a vy s tím nic neuděláte - musíte ho splnit!" řekl mnich. "A v čem spočívá ten úkol?" zeptal se Dennis. "Musíte bojovat s vládcem pekla a porazit ho." "Chlape ty seš vožralej, či co. Nevim jak vy, ale já jdu odtud," neudržel nervy jeden z nich. "Posluž si, odtud ale cesta nevede," povídá mnich. "To jsme jako ve vězení?!" vykřikl Davis. "Můžete tomu říkat jak chcete, pokud byste mě však nechali mluvit, řeknu vám, co od vás očekáváme," řekl mnich. "Tak to si rád poslechnu," řekl ironicky Dennis. "Vy všichni, co tu jste," začal mnich,"budete tvořit jeden tým a bude záležet jen na vás zda přežijete. Čeká vás souboj s největším zlem, co mohlo potkat tento svět. Po generace od pádu našeho kláštera vybíráme jedince schopné za dobro bojovat a udržovat vztah mezi zlem a dobrem v rovnováze. Posledních šest století má ale navrch zlo a nyní přišel čas na poslední výzvu a rozhodující boj. Kdo vyhraje, ten ovládne svět. Naneštěstí souboj se bude odehrávat na půdě soupeře - v pekle. Proto jsme vybrali jen ty nejsilnější, vás devět." "Jak ale můžeme bojovat s nějakým peklem, když jsme obyčejní lidé!!" skočil mu do řeči rozčilený Davis. "Na tomto místě zůstanete přesně týden, kdy proděláte výcvik a my vám ukážeme vaše přednosti a jak je využít. Stanou se z vás praví bojovníci, kteří umějí ovládat nadpřirozené schopnosti. Nyní musím jít. Nechám vás tu o samotě, abyste se mohli seznámit." Každý z nich měl ještě nejmíň tisíc otázek, ale mnich se doslova vypařil a byl pryč. Tak tam tedy stáli v hloučku Davis, Dennis, Woody, Deep, Firen, Freeze, Rudolf, Henry a Bat a nevěřícně na sebe koukali.

Kapitola 4

Nevěděli zda je noc či den a kolik času už uplynulo, ale jejich výcvik se už chýlil ke konci. Davis se podivoval nad tím, co všechno dokáže. Jeho silné a rychlé ruce dokázaly dělat divy a naučil se dělat i smrtelný úder, který nazval pancéřová pěst. Jeho ruce se v okamžiku proměnili v kulomet, z kterého vylétávaly prapodivné kulaté věci zvané blasty. Jeho kamarád Dennis se je taky naučil používat a dokonce je zdokonalil tak, že fungovali jako naváděné torpédo. Kromě toho měl Dennis vždycky mrštné nohy a teď je také využil. Jeho kopy byly fascinující. Woody je takový malý mrštný lesní mužík, který je ovšem velmi silný a překvapil všechny svojí bojovností a akrobacií. Naučil se dokonce přemísťovat se z místa na místo, kdy náhle zmizel a objevil se úplně jinde. Deep má povahu bojovníka v krvi a on se toho nemusel příliš co učit. Svůj meč přivedl k dokonalosti a jeho ohnivé blesky jsou smrtelné. Mistr kovář, jak mu začal Davis říkat - to je Firen. Oheň je jeho živobytí a tak nikoho nepřekvapilo, že se z něho stal Pán Ohně. Jakmile se k němu něco přiblíží, tak to shoří a nezbude z toho vůbec nic. Kamarádi na život a na smrt, to je nové přátelství mezi Freezem a Firenem. Dva naprosto odlišní, ale přesto velcí kamarádi. Pokud Firen umí divy s ohněm, tak naopak Freeze je Ledový Muž za slovo vzatý. Z člověka udělá led než by se omrk a když začne Freeze řádit, zbude po něm ledové království. Z Rudolfa se stal velmistr bojových umění a vynikající samuraj. Jeho meče a hvězdice jsou vynikající zbraní. Kromě toho dokáže i na několik okamžiků úplně zmizet nebo se rozdvojit. Henry potvrdil to, co už uměl. Jeho luku neunikne ani blecha, ohnivý šíp pronikne vším a jeho šoková vlna je také velmi účinná. Speciální a skrytou zbraní je jeho flétna, na kterou když zahraje, tak zneškodní spoustu nepřátel. Bat je takový podivín, moc mezi partu nezapadl. Přesto jeho schopnosti jsou podivuhodné. Jeho oči, z kterých srší laser, jeho zvířecí řeč, s kterou se dokáže domluvit s ostatními zvířaty, a nebo schopnost proměnit se v netopýra - to z něho dělá opravdu silnou stránku týmu. Ale pozor, něco se děje. Vchází mnich a říká, že už je čas. Čas na co ??

Kapitola 5

"Věříme vám, jste naše poslední naděje," říká Monk a v jeho hlase je něco v nepořádku. "Dál už s vámi nemohu jít. Stačí jít pořád rovně a dojdete k cíli. Nashledanou." Jen to dořekl, tak se rozplynul v mlžný opar. Davis se rozhlíží kolem sebe. Nikdo nechce jít první, nikdo nechce udělat první krok. S třesoucíma se nohama se Davis odvažuje k prvnímu kroku. Jdou tmavým tunelem s vlhkými zdmi a s vodou co kape ze stěn. Jdou a jdou - pořád se nic neděje. Nic nevidí a už jsou bezradní. Tu náhle se před nimi rozevře skála. Ozve se otřesný lomoz a temný hlas, který zve dovnitř. Všichni se kolem sebe rozhlížejí. Jdou po malé kamenné pěšince, okolo nich bublá láva - stačil by jeden neopatrný krok a spadli by do ní. Nyní jsou na mostě a před nimi jsou vrata. "A co teď ?" ptá se Firen. "Asi jsme zabloudili," strachuje se Woody. "Podívejte," vykřikl náhle Rudolf,"na zemi jsou nějaké znaky a nápis." "Dokážeš to rozluštit Rudolfe?" ptá se Davis. "Je to staré písmo, píše se tu: Stoupni si na znaky, symbolizující učení k-hai…" "No jo, ale tady je jenom osm symbolů a nás je devět," říká Deep. "Tim líp," říká s úsměvem Freeze,"lepší než kdyby nás bylo o jednoho míň!" Davis řekl, ať si ostatní stoupnou na symboly, on že tedy počká opodál. Když došlápl poslední, ozval se hromový úder. Skála se pohnula a Davis nestačil sledovat, co se děje. Pod všemi osmi kamarády se dala zem do pohybu a oni zmizeli za skálou, která se za nimi ihned zavřela. S vyvalenýma očima na to Davis nevěřícně koukal a nevěděl co má dělat. Po chvíli se před ním rozevřela vrata a on vstoupil… "Co to sakra má bejt?!" křičel z plných plic Woody. "Héj, haló. Slyšíte mě??" Nikdo se neozýval. Tep jeho srdce se zvýšil, teď něco zaslechl. Otočil se a zahleděl se do tmy. Úlekem vykřikl. Naproti němu ve stínu se objevily čtyři svítící oči. To něco se dalo do pohybu a mířilo k němu. Když vyšlo ze stínu, uviděl co to doopravdy je - ohromný dvouhlavý vlkodlak. Než stačil něco udělat, pes se na něho rozběhl a skočil po něm. Woody však využil své mrštnosti a včas se uhnul. Potom se strhl nehorázný boj, v němž už vypadalo, že Woody prohraje. Z posledních sil odhodil psa do rohu. Hleděli si z očí do očí. Pes nabral znovu sílu a rozeběhl se proti Woodymu. I Woody sebral poslední zbytky sil a když pes po něm skočil, zmizel mu před očima, objevil se za ním a zasadil mu smrtelný dračí úder. "Já toho Rudolfa roztrhnu, kdo ví co tam bylo napsanýho!" řval zuřivě Deep. "Co to?" řekl polekaně, " je tam někdo?" Slyšel nějaké mumlání a to sílilo a blížilo se k němu. Pořád však nikoho neviděl. Najednou se ze země něco vzepjalo a hned vedle další a opodál za ním další. "Proboha, co to je?" vysypal ze sebe Deep. Před sebou viděl jak se k němu blíží cosi, co vypadá jako kostlivec. V jedné ruce měl meč a v druhé štít. A nebyl jeden, bylo jich nejméně šest. "Tak tohle je středověká bitva se vším všudy," snažil se Deep zavtipkovat, ale sám věděl, že mu do smíchu rozhodně není. První výpad, druhý výpad a už nastal lítý boj. Jenže kostlivce ne a ne zabít. Jak je může zabít, když už jsou vlastně mrtví! Už nevěděl kudy kam, síly mu docházely. Tak tedy nabil svůj meč rudě do červena a vrhl se vstříc smrti. Jednomu usekl hlavu, dalšího přepůlil, třetího si nadhodil. Zanedlouho nastalo ticho. Deep ležel na zemi a ani se nepohnul. Voda mu kapala na hlavu. Jedna kapka mu stříkla přímo do oka a on sebou trhl. Mezitím Firen bloudil a vůbec nevěděl o strastech kamarádů. Zrovínka šel po nějaké lávce, pod lávkou tekla řeka - ne vody, ale lávy. Bylo šílené horko, ale jemu to nijak zvlášť nevadilo. Blížil se po lávce k nějakým dveřím. Už už byl na druhém konci, když tu náhle se dveře rozlétly a místo nich se objevila nějaká příšerná zrůda. Byla v plamenech a začala se sápat po Firenovi. Šlehala kolem sebe plameny. Firen jen stěží odolával jejím útokům, jeho plameny byly proti jejím slabé a neúčinné. Musel se dostat pryč od té zrůdy, protože zneškodnit ji bylo nad jeho síly. Ale jak to udělat? Dostal nápad - vylákal ji doprostřed lávky, sám pak rychle běžel na druhou stranu ke dveřím. Svými plameny přepálil lano u lávky, ta se uvolnila a spadla společně s hořící zrůdou dolů do lávy. Freeze měl jiný problém. Ocitl se někde v jeskyním jezírku. Voda mu sahala až po pás a vypadalo to, že bude jezero ještě hlubší. Navíc voda nepříjemně studila a on byl celý promrzlý. Freeze doufal, že už se brzy dostane na její konec a jen tupě zíral před sebe. V první okamžik nepostřehl, že se kolem něj vytvořila vlna. Byla čím dál tím blíž, až to nakonec i on zpozoroval. "Doufám, že to byla jen nějaká rybi…." Ale než to stačil doříct, vzepjala se před ním obrovitá vodní lochneska a otevřela na něj svou velikou tlamu. Uvědomil si, že je v pěkným maléru a snažil se odplavat co nejdál. Bohužel rybě těžko uplaveš, natož lochnesce. Už mu dýchala za zády a on věděl, že je ztracen. Tu chvíli jakoby si ještě užívala, než ho nadobro sežere. Freeze šmátral rukama dozadu, už byl na samém kraji jezera, už dokonce vylezl z vody a teď se namáčkl na stěnu skály. Nestvůra ho měla v hrsti. Svitla mu poslední naděje. Dlouho se nerozpakoval - buď teď anebo nikdy. Napřáhl svou velkou dlaň, z které vytryskl led a mrazil vše kolem sebe. Bylo slyšet jen praskání ledu. Když skončil uviděl před sebou stále tu lochnesku. Nyní se však podivně leskla - byla zmrzlá na kost a nejen ona, celé jezero zamrzlo. Freeze ještě vytvořil ledový blast a hodil ji po nestvůře. Ta se rozpadla na tisíce a tisíce malých kousků. Henry také hledal cestu, procházel tunely a tunýlky a zdálo se, že je ta cesta nekončící. Sám byl pak překvapen, když vkročil do obrovské místnosti s mohutnými krápníky, které visely od stropu dolů a naopak, které rostly ze země ke stropu. "Tak to je paráda," říká si pro sebe Henry. "Něco tak úžasného jsem ještě neviděl!" V úžas teprve přišel v okamžik, kdy si všiml že ze všech rohů a koutů začíná něco vylézat. Zaslechl jakési švitoření až zahlédl co ho způsobilo. Byli to poměrně malí ale mrštní tvorové a bylo jich tam spousta. Henry však podcenil tuto situaci, myslel si, že to jsou malí neškodní tvorové a pokračoval ve své cestě dál. Oni ho však následovali a to už mu připadlo divné a byl z toho celý nervózní. Všiml si, že jeden je trochu vpředu před ostatními a ti se drží s drobným odstupem za ním. To už Henrymu nedalo, zastavil se a sledoval, co se bude dít. Možná právě udělal v tomhle chybu. Ti malí tvorové se teď přeměnili na dvakrát tak větší, jejich oči se zbarvily do ruda a Henry věděl, že je po srandě. Rychle vyndal z touše luk a šípy a na nic nečekal a začal po nich neomylně střílet. Problém byl v tom že jich bylo příliš a šípy mu začaly docházet. Jeden mu skočil na záda a zakousl se do něho. Další do hlavy a jiný do nohy až byl jimi pokryt. Kousali ho, škrábali, vysávali mu krev. Henry sáhl v poslední chvíli pro svou kouzelnou píšťalu, s velkými problémy ji přiložil k ústům a z posledního dechu začal hrát. Všichni tvorové, co byli na něm zahynuli. To samé se stalo i s těmi, co byli blízko, ostatní tvorové hrůzou a zděšením utekli. Henry ještě dlouho ležel na tom místě bez jediného pohnutí. To Bat byl na tom o něco lépe, jeho problém byl v tom, že musel překonat hned několik překážek. Tou první byla ohromná vrata zamčená na několik západů. Tudy vedla jediná cesta. Snažil se silou zámky zničit, ze země sebral velký balvan a snažil se zámek urazit, ale nic nepomáhalo. Petlice pořád pevně držela. Jeho obličej vypadal už hodně sklesle a při letmém pohledu zavadil na svůj odraz obličeje ve vodě, která byla nahromaděná v menší prohlubni mezi krápníky. Když se na sebe podíval, tak mu svitlo. "Ano, to je ono! Zkusím svůj laserový zrak." A opravdu - jeden zámek po druhém přepálil, otevřel dveře a pokračoval dál. Brzo ale narazil na další problém. Před ním byl útes a cesta pokračovala dál za propastí. Ale jak se dostat na druhou stranu? Aby rokli přeskočil, to si netroufal, druhý okraj byl příliš daleko. Vzhlédnul nad sebe a u stropu uviděl zavěšeného netopýra. Už mu bylo jasné, co dělat. Proměnil se v netopýra a přeletěl propast a dostal se na druhou stranu. "Sakra, proč jsem do toho pitomýho města lezl? To mám za tu mou ochotu!" hudroval si pro sebe Rudolf. "Kdybych si pořídil hostinec a dělal tam vedoucího, tak bych teď nemusel mít takový stresy." Z jeho přemítání ho vytrhly dunivé rány. "Tohle nezní dobře. Nedělejte si ze mě srandu!" nadává. Jde tunelem, který zabočuje prudce doprava. Vychází z něho a je oslepen silnou září. Trvá mu chvíli než se rozkouká a když se konečně vzpamatuje, jeho obličej se zkroutí hrůzou. Před ním stojí jednooký obr - kyklop. "Ty ses asi dneska dobře nevyspal co?" pronáší Rudolf rozklepaným hlasem. Sotva to dořekl, ohnal se po něm kyklop svou obrovskou tlapou. Rudolf se tak tak uhnul, ale vítr, způsobený máchnutím gigantí pracky, ho odhodil na skálu. "Proti takovýmu kolosu sem bezmocnej, sakra! Tak mě aspoň řekni jak tě mám porazit, ty hlavo skopová!!" Následoval další úder a ještě jeden a chňap - Rudolf se nestačil uhnout a obr ho drží ve své tlapě. Kyklop se na něj podívá, prohlíží si ho ze všech stran. Rudolf může sotva polknout, ale včas se vzmátoří a říká obrovi? "Četl jsi Bibli? Pokud ne, tak by ses měl začít modlit! Já sice nejsem David a ty Goliáš, ale zato mám místo praku hvězdice a ty máš taky jenom jedno oko." Z opasku vytáhl jednu nablýskanou hvězdici a vší silou ji hodil kyklopovi do oka. Ten šíleně zařval, pustil Rudolfa, chytnul se za oko a házel sebou ze strany na stranu až dopadl kousek od Rudolfa. "Rudolfe, Davisi, Woody… Kde jste?" volal Dennis. "Haló, ozvěte se mi!" Nikdo se neozýval. Dennis byl v nějaké jeskyni, neviděl na krok, všude jen samá tma. Byl bezradný a jediné, co mu zbývalo, je doufat, že ho někdo uslyší. "Deepe, Bate - haló?" I když byl v černočerné tmě, měl pocit jakoby před ním přeběhl nějaký stín. "Je tam někdo?" volal. Nic. Pokračoval tedy pomalými kroky dál. "Dennisi…" ozvalo se tiché zašpitnutí. Dennisovi vstaly hrůzou vlasy na hlavě. Znělo to jako nějaký ženský hlas. "Dennisi, pomoz mi, prosím," ozval se zase ten hlas. "Tady Dennisi, pojď sem, prosím!" zněl hlas stále naléhavěji. Náhle uslyšel i dětský pláč. Za rohem uviděl louč a tam skloněnou ženu s dítětem. "Dennisi, pojď sem, rychle!" zvolala zase ta žena. Pomalu k ní přišel, byla předkloněná nad dítětem a stále ji neviděl do tváře. Náhle se otočila a on málem omdlel. Stála tam hrůzostrašná žena s krvavýma očima, stačil se ještě podívat na dítě a uviděl svoji tvář. "Dennisi, to jsem já, tvoje matka. Copak mě nepoznáváš?" "Ne ty nejsi moje matka," zděsil se Dennis. "Ale jsem, copak jsi úplně slepý, můj synu?" a začala se po něm sápat. "Nech mě na pokoji, běž ode mě pryč," křičel Dennis, "varuju tě, nepřibližuj se." Už mu sahala po krku a začala ho dusit. V pravou chvíli se dokázal vymanit z jejího sevření a odhodil ji pryč. Ona se ale oklepala a znova se řítila na něho. Dennis byl připraven a vypustil na ni jeden veliký blast, který ji zneškodnil. Přiběhl rychle k dítěti, ale to se proměnilo v klubko ohavných bílých červů. "Dennisi," ozval se znovu hlas. "Už nééé!!!" zakřičel Dennis, jak jen nejvíc mohl. "Tady je Davis."

Kapitola 6

Nyní byli zase všichni pohromadě a nechápali, co se stalo. Když se ohlédli za sebe, viděli otevřená vrata, kterými vstoupil Davis. Zatímco Davis ušel bez problémů jen pár kroků, jeho kamarádi bojovali o holý život. Nejhůře na tom byl Henry a Deep, kteří měli šrámy po celém těle, ale vážnější zranění naštěstí neměli. Než si stačili všechno povědět, skočil jim do řeči Bat, který zatím stál v ústranní. "Tiše!" řekl stroze. Všichni jako na povel zmlkli a koukali, co se děje. Nedaleko nich si sedl na výčnělek sokol. Bat se k němu přiblížil a promluvil k němu zvířecí řečí. Rozhovor mezi nimi netrval dlouho a po chvíli se Bat vrátil zpátky a povídá: "Máme jít za ním, ukáže nám jakou cestou máme jít." Ostatní se zdráhali, přemýšleli jestli to není past, nebo zda si Bat jen nevymýšlí. Ale stejně nevěděli kudy, tak vyrazili za sokolem. Cesta trvala poměrně dlouho až zahlédli v dálce nějakou stavbu. Byla kamenná, poměrně velká ale ne vysoká. "To je náš cíl," řekl Bat. Stavba vypadala opuštěně, jen louče na ní plápolali. Už byli velmi blízko, když náhle uslyšeli nějaký svist. "To jsou šípy," vykřikl Henry, "kryjte se!" A opravdu, z jedné strany přilétla salva šípů. Jen tak tak, že se všichni stačili včas skrýt. Ze tmy se vynořilo spoustu vojáků v čele s nějakým rytířem v nablýskaném brnění. "Tohle nevypadá dobře," vyštěkl Woody. "Máš pravdu, s nimi se asi po dobrým nedomluvíme," souhlasil Deep. Pluk vojáků se zastavil před kamennou stavbou. "Sakra, co teď?" zeptal se Freeze. "Jak to říkal Monk? Musíme bojovat, pokud chceme přežít." Davis se zvedl a rozběhl se přímo k vojákům. Za ním ho následovali Deep, Woody a ostatní. Henry je jistil ze zadu lukostřelbou. Strhl se urputný boj. Na jedné straně horda vojáků, na druhé devět statečných hrdinů. "Zemřeš!" promluvil na Davise rytíř v brnění. "Až po tobě!" opáčil mu Davis a začal mu dávat jednu ránu za druhou. Avšak jeho brnění bylo velmi silné a Davisovi rány byly málo účinné. Rytíř na oplátku chytil Davise, roztočil s ním a hodil ho na skálu. Davis se chytil s bolestnou grimasou za bok a řekl: "Tak si pro mě pojď!" a začal po něm střílet své blasty. Ale ani to nepomáhalo a už to s ním bylo špatné. Rytíř ho mlátil ze všech stran a vypadalo to, že Davis tento souboj prohraje. Když se rytíř napřáhl k vítězné ráně, jeho obličej se zkroutil bolestí. Něco se mu zarylo do zad. Otočil se a tam stál Rudolf. Rytíř měl v brnění díru a v ní hvězdici. Napřáhl se a zabil Rudolfa jednou ranou. V zápětí vykřikl bolestí znovu, to když se mu zaryla do zad druhá hvězdice. Otočil se a opět tam stál Rudolf. Mezitím se Davis otřepal - rozběhl se proti rytíři a dal mu svou smrtící ránu, pancéřovou pěst. Druhý Rudolf se rozplynul do tmy a ten opravdový stál o kus dál a kontroloval, zde je Davis v pořádku. Ostatní také urputně bojovali a dařilo se jim odvracet útoky vojáků. Ti když viděli, že je jejich velitel mrtev, začali se stahovat a nakonec zmizeli v hloubi jeskyně. "Tak to bylo hodně vostré," oddechl si Dennis, "jste v pořádku?" Všichni přikývli. "A teď jdeme vyřídit to, proč tu vůbec jsme," řekl Davis a vydal se po schodech ke kamenné pevnosti. Ostatní ho následovali. Vstoupili dovnitř. Před nimi se otevřela obrovská hala s vysokým stropem a s antickými sloupy. Bylo vidět jen na několik metrů, takže museli rozžehnout louče. Sotva však udělali pár kroků, zabouchla se za nimi ohromná vrata. "Tak teď se nevrátíme ani kdybysme chtěli," řekl Firen. Pokračovali dál. Cestou míjeli různé antické artefakty, nápisy a knihy. Náhle nad jejich hlavami něco zaslechli. Byl to znovu ten sokol a i tentokrát jim ukázal cestu, kudy jít. Dostali se až k zamřížovaným dveřím, které však byly zamčeny. "To není žádný problém," řekl Bat a přepálil svým laserem kladku. Když vešli, všude byly pavučiny a byl cítit zatuchlý vzduch. Rozdělili se a každý šel prohledat část kobky. "Pojďte sem," vykřikl Dennis, "něco nebo spíš někoho sem našel!" Když ostatní přiběhli, uviděli, jak vedle Dennise stojí nějaký muž. Nebyl velký ani malý, ale zato byl v hodně zbídačeném stavu. "Děkuji vám, přátelé, že jste mě osvobodili z tohoto vězení. Jmenuji se John a zlý vládce pekel Julian mě zde před třemi sty lety uvěznil," řekl ten muž. "Tři sta let? Jak to že jste ještě na živu?" divil se Deep. "Já nejsem obyčejný člověk - jsem čaroděj. Julian mě chtěl zabít, ale podle zákona to může udělat jen v souboji. Tak mě dal do vězení, aby se mě zbavil." Na rameno si mu zatím sednul sokol, ten co je přivedl až k němu. "Ještě, že mám tohoto opeřeného přítele, který mě zachránil a přivedl pomoc," dodal čaroděj. "A co bude teď?" optal se Davis, "co máme udělat?" "Jak správně tuším, můj přítel Monk vás poslal na souboj s Juliánem, že? No, takových už bylo hodně, ale vy jste zatím dokázali překonat nejednu překážku, tak vám budu věřit a pomohu vám. Ukážu vám cestu kudy jít…" Vyšli před kamennou tvrz a čaroděj uviděl na zemi mrtvého rytíře. "Vy jste zabili Louise?" vyhrkl ze sebe čaroděj. "Koho?" zeptali se naráz všichni. "Tamhle toho rytíře v brnění. Je to vrchní velitel Juliánových vojsk. Kdysi to však byl bojovník stejný jako vy a přišel hájit dobro. Julian ho porazil, ale nezabíjel ho, protože viděl, že je silný a že by se ho dalo ještě využít a přeměnil ho na svého prvního velitele vojsk." "To je špatný osud," řekl Freeze. "To ano," pokračoval čaroděj, "ale bez něho nebudeme moct vkročit do města." "Jak to?" zeptal se Davis. "Nejkratší a nejlehčí cesta je přes město Mrtvých. Jsou tam sice vojenské hlídky, ale kdyby s námi šel on, tak projdeme. Pokud byste chtěli jít oklikou, je to mnohem nebezpečnější." "Dobrá, ale co teď, když on je mrtvý?" podíval se tázavě Henry na čaroděje. Ten na to nic neodpověděl přistoupil k rytíři a vyndal nějaké lahvičky. "To je elixír života. Snad ještě nebude pozdě a já ho přivedu znovu k životu." Vyndal druhou a třetí. Říkal nějaká slova, kterým ostatní vůbec nerozuměli a jen na tu podívanou užasle civěli. Pak se brnění pohnulo, zaklepala se ruka - rytíř ožíval. "A teď ještě lektvar zapomnění," pronesl čaroděj a přiložil k ústům rytíře další lahvičku s lektvarem. Ten otevřel oči, snažil se zvednout, moc mu to nešlo. Házel sebou ze strany na stranu. Ostatní radši ustoupili několik kroků dozadu. Pak jim před očima přejel ostrý záblesk světla a když se rozkoukali, uviděli před sebou úplně jiného muže. Nyní byl bez brnění (zbytky se válely všude po zemi) a v rukou držel ohromné kopí. "Co se to se mnou stalo," povídá, "a kdo jste vy?" První se vzpamatoval čaroděj: "Jsme tví kamarádi a máme za úkol…." "Ano," skočil mu do řeči rytíř, "už si vzpomínám….Zničit vládce pekel Juliana!"

Kapitola 7

Už z dálky ho bylo vidět. Majestátní, ale v temnotě a mlze - město Mrtvých. Kamenné domy byly černé od sazí. Nebylo nikoho vidět, jen sem tam se objevila hlava v oknech domů. Cestu hlídali vojáci, kteří akorát pozdravili Louise, když kolem nich prošel. Davis a ostatní měli spoutané ruce a vypadali jako zajatci. Blížili se k padacímu mostu, ten je převede přes lávu, která pod mostem líně tekla. "Stát!" řekl strážce. "V pořádku," řekl Louis. "Vedu zajatce za Juliánem. Pusť nás." Strážce už sahal na kladku, když tu si něčeho všiml. "Kdo to je?" a podíval se na Johna. "To je ten čaroděj. Kde se tady bere?" "Julián si žádá, abych mu ho přivedl," řekl trochu nejistým hlasem Louis. "Nikam nepůjdete, to si nejdřív ověřim," odsekl strážce a na nohu orla připevnil lístek se vzkazem a orla vypustil. Uvědomili si, že pokud tady budou stát je s nimi ámen. Louis na nic nečekal - udeřil strážce a rychle točil s kladkostrojem a spouštěl padací most. Henry sáhl rychle po luku šípu a sestřelil letícího orla. To zpozorovali další vojáci a běželi za nimi. Naštěstí všichni rychle přeběhli most a za sebou strhli kovové mříže, takže se na ně nemohli dostat. Nesledovali je pouze vojáci, ale ještě někdo jiný. "Tak vás tu máme hezky všechny pohromadě," ozval se hlas za jejich zády. Trhli sebou a ve stínu uviděli podivného muže ve žlutém obleku. "Takovou návštěvu jsme tu neměli už hodně dlouho," pokračoval ten muž. "Ty?" vykřikl čaroděj. "Kdo to je?" zeptal se Firen. "Ha ha, to se ptá ten pravý," skočil mu do řeči znovu ten muž. "Já sem Firzen, ale pochybuju, že bys mě znal. I když ano, vždyť jsem se znal s tvým otcem." "S mým otcem?" nechápal Firen. "Ano ano, byl to skvělý muž. Spoustu mě toho naučil…" povídá Firzen. "Tfuj!" odplivl si čaroděj. "Copak, Johne, on to ještě mladý Firen neví?" "Co bych měl vědět!?" vyjekl Firen. "Že tvůj a Freezeův otec posloužili k tomu, abych vznikl já!" začal se chechtat Firzen. "Co tím ksakru myslíš?" vložil se do toho Freeze. "Že vaši otcové zemřeli, abych mohl vzniknout já!? Hahaha…." To už Firen nevydržel a vrhnul se na něho. Házel kolem sebe plameny, ale Firzen se snadno ubránil. "Mě nikdy neporazíš," řval Firzen. Firen se zhluboka nadechl a z jeho úst vyšlehly plameny. Firzen se jen ohnal svým pláštěm a uhasil je. Na oplátku teď z jeho rukou vyšlehl žlutý energy impuls, který smetl Firena daleko od něj. To už mezitím vojáci prolomili železnou bránu a vrhli se na ostatní kamarády. "Já svého otce pomstím!" zakřičel Firen a vší silou se rozeběhl na Firzena. Když byl těsně u něho ozval se ohromný výbuch. Všichni se ohlédli a ve Freezeových očích se promítl ohromný ohňo-ledový výbuch. Kus Firenova pláště dopadl kousek od něho. Freeze popadl šílený vztek, zloba a touha po pomstě. Odhodil vojáka, kterého právě držel a šel vstříc Firzenovi. "Á další adept na popravu," pronesl Firzen jízlivě. Freeze však nic neřekl, v jeho rukou se zničehonic objevil ledový meč. Hodil ho na Firzena, ten nestačil uhnout a meč ho probodl. "Nikdy nevyhraješ," sténal Firzen a spadl na zem. Freeze opět nic neřekl, jen zatočil svým pláštěm. Udělal ledové tornádo a to odneslo tělo Firzena přímo do tekoucí lávy.

Kapitola 8

Nikomu se nechtělo mluvit, každý byl už psychicky připraven na poslední rozhodující bitvu. Davis, Dennis, Woody, Freeze, Henry, Rudolf, Deep, Bat, John a Louis teď stáli před pekelnými branami. Skála se pohnula a něčí hlas je zval dál. Uviděli ohromnou arénu, tam zřejmě vyvrcholí poslední rozhodující souboj. Nikdo uvnitř ale nebyl. Vešli doprostřed kruhu, postavili se na znak symbolizující peklo a čekali. Věděli, co přijde. Věděli, že někteří to nemusejí přežít, možná zahynou všichni. Ve stropu se náhle udělala díra a dopadlo na ně rudě-červené světlo. "Vítejte," zazněl hluboký a podivný hlas. "Musím uznat, že jste si vedli nadmíru dobře!" Otočili se za hlasem a jejich zrak skončil na jakési plošině, která byla stále ve tmě. Z ní zářili jen dvě růžové oči. "Ale vaše největší chybou bylo, že jste vůbec vkročili na mou půdu - pekelnou půdu. Za to teď zaplatíte životem." Dvě růžové oči vystoupily ze stínu a objevila se ohromná postava. Na tváři měla masku - v tváří v tvář se ocitli před Juliánem. "Souboj může začít!" zahlaholil Julian. Davis a kamarádi stále stáli uprostřed kruhu a čekali, co se bude dít. První si toho všiml Woody - ze všech stran se blížili nepřátelé, byli i na skalách, všude. "Zvládneme to, kamarádi!" zakřičel Davis. Víc už nestačil říct, protože řev protivníků přehlušil jeho slova. Henry s připraveným lukem, Deep s nažhaveným mečem, Woody připraven ke skoku, Rudolf v jedné ruce katanu, v druhé hvězdici…. "Jdeme na ně!" ozval se hromový pokřik. Nastal lítý souboj, nepřátel bylo daleko více. První kdo se ocitl v nouzi byl Bat. Řítila se na něj horda vojáků. Naštěstí si všiml, že nad ním jsou zavěšeni netopýři. Něco si zamumlal pod fousy a všichni netopýři, co byli u stropu se teď vrhli na vojáky. Rudolf také neměl lehkou situaci, použil svoje kouzlo a protivníkům zmizel před očima a dostal se z toho nejhoršího. Freeze se kolem sebe oháněl, jak jen to šlo a mrazil vše, co mu přišlo do cesty. Henry si vybral dobré strategické místo odkud mohl skvěle střílet ze svého luku a srážet nepřátele k zemi. Woody motal vojákům hlavy, poletoval a mizel jim před očima. Deep nemilosrdně kosil všechny svým mečem. Davis a Dennis bojovali spolu po boku a zatím se jim dařilo odrážet útoky. Kdo tu chyběl byl jenom Louis a John. Kde jsou? Snad se nebáli a neutekli? Nebo to jsou zrádci. John se do boje vůbec nezapojil a někam běžel. Běžel po schodech do jakési věže. Vyběhl poslední schůdek a rozrazil dveře. Uvnitř místnosti uviděl nějakou ženu. "Ty!" zařval. "Konečně tě mám!" Žena zděšením vyjekla, pak se ale uklidnila a řekla: "Nechápu, že tě ten pitomec Julian nechal žít. Já bych tě popravila hned." "Tak teď to můžeš provést, Jan," vykoktal ze sebe celý udýchaný John. Jan byla Julianova čarodějka a nebýt ní, peklo by nemělo takovou sílu, jakou teď má. John se s ní chtěl vypořádat jednou provždy. Vypukl čarodějnický souboj. Vzduchem létaly blasty a střely. "Nic jiného Johne neumíš? Seš teda slaboch!!" křičela na něj Jan. "Todle moje kouzlo ještě neznáš!" a udělala kolem sebe ochranný kruh. Všechny blasty se od něho odrazily a byli neúčinné. "Jestli si myslíš, že jsem v tom vězení jen tak seděl, tak to se mýlíš," zařval John a vytvořil veliký růžový disk a hodil jí po čarodějce. Ten provrtal štít, jako když pila řeže dřevo, a skoncoval i s čarodějkou. Dole v aréně to však nevypadalo tak dobře. Woody měl proti sobě snad třicet mužů. Sebral všechny síly, překřížil ruce na prsou a znovu je napjal. Vyletěli z nich dva žluté bumerangy, které skosili před ním stojící nepřátele. Zbytek se mu podařilo vyřídit svým tygřím skokem. Vyčerpán spadl na zem a už se nepohnul. Deep byl zatlačen do rohu arény a stále odolával výpadům. Až na jeden nešťastný úder. Jeho meč mu vypadl z rukou a on se ocitl úplně bezbranný. Henry hájil stále své strategické místo ve výklenku skály, ale nevšiml si, že někdo ze soupeřů se dostal nad něho. Padla poslední rána z jeho luku a on se sesul k zemi. Z hlavy mu tekla krev a vedle něho dopadl velký balvan. Bat už také nevěděl, kam ustoupit a tak se proměnil v netopýra a uletěl od hloučku nepřátel. Bohužel to zpozoroval Julian a poslal za ním svého nejlepšího orla. Za okamžik se orel vrátil zpět k Julianovi, s drápy od krve. Rudolf už bojoval pouze katanou, hvězdice mu došli. I tak si nevedl špatně. Najednou však ucítil tupou bolest v zádech. Snažil se nahmatat, co to je. Byl zasažen šípem a skácel se bezvládně k zemi. S Davisem a Dennisem to vypadalo taky zle. Dennis byl zasažen mečem do ramene a nohy a silně krvácel, už se sotva držel na nohou. Náhle se však stalo něco zvláštního. Aréna potemněla a ozval se příšerný skřek, potom nářek. "Otče!" zaburácel hlas. Byl to Julian. Davis se otočil a naproti Julianovi na druhém konci arény stál Louis a v ruce držel něčí hlavu. Byla to hlava Julianova tvůrce, starého Justina, který přežíval celé ty dlouhé roky jen díky umění Julianovi čarodějky. Země se zatřásla. Vojáci přestali bojovat a stáhli se. Julian seskočil ze svého trůnu dolů do arény. "Ty!" zakřičel, "dal sem ti možnost žít a ty ses takhle odvděčil?" "Nikdy sem nebyl tvůj," řekl Louis, "to jen ty si ze mě udělal to, cos chtěl abych byl." "Grrr, podruhé tu chybu neudělám!!" zaburácelo arénou. Julián a Louis - to byl teď souboj do kterého se nikdo neodvažoval zasáhnout. Louis bodal Juliana svým kopím, ale Julian měl silné brnění. V jednu chvíli už vypadalo, že bude s Louisem konec ale v pravý okamžik zabodl kopí do méně chráněného místa a nabral Juliana jako na vidle. Ten však ihned vstal a posílal na Louise jednu smrtící lebku za druhou. Louis je zničil šokovou vlnou. Znovu se vrhli na sebe a bylo z nich klubko, z kterého tentokrát vylétl Louis. Julian se chystal něco provést, jako když něco nabíjí, létali z něho jiskry, až mu z rukou vytryskla jedna velká růžová koule. Louis ji stačil zneškodnit šokovou vlnou, ale koule vybouchla a odhodila Louise na skálu. Julian se obrátil a zahleděl se na Davise a Dennise, kteří ještě stále byli u sebe. Musíme ho porazit, musíme, říkal si pro sebe Davis a když se podíval na Dennise, bylo mu jasné, že on si to myslí také. Oba dva naráz začali střílet blasty, pak Dennis udělal svůj vynikající kop a srazil Juliana na kolena. Davis do něho bušil pěstmi a nakonec mu ubalil pancéřovou pěst. Julian se svalil na zem a Davis a Dennis mysleli, že je po všem. Jaké bylo jejich překvapení, když znovu vstával. "Vy hlupáci!" řekl a začal se smát. Postavil se, dal ruce nahoru a kolem něho poblikávala růžové světlo. "Sakra, co teď?" díval se zděšeně Dennis na Davise. Náhle něco zasvištělo vzduchem. Julian se prohnul, zabodl se do něho ohnivý šíp. V zápětí něco zapraskalo. Julian se přestával hýbat, jeho tělo tuhlo, jeho barva se měnila na modrou. "Tu máš ty hajzle!" ozvalo se za Juliánem. Stál tam Freeze. Napřáhl svůj plášť a vytvořil ledové tornádo, které odneslo Juliana dírou ve stropě. Z oblohy se vytratila mračna a dírou ve stropě pronikly první sluneční paprsky. Bylo po všem.

Outro

"Jak je ti Woody?" ptal se Davis. "Cítil sem se už i líp," zasténal Woody. "Klid, John se ti bude za chvíli věnovat. Nejdřív ošetří Henryho, potom tebe." Porazili jsme zlo, ale za jakou cenu. Firen, Deep, Rudolf a Bat už nejsou mezi námi. Nepřežil ani Louis, který statečně bojoval až do poslední chvíle. Domů se nás vrací pět: já, Dennis, Woody, Freeze a Henry. John zůstává na tomto světě, říká, že on se už vrátit nemůže a že zkusí štěstí tady. Dívám se na sluneční paprsky, je krásné je zase vidět. Jako bych tam viděl nějakou tvář - ano to je přeci Monk. Kývá hlavou a směje se na mě. Vracím se domů. Nevím, jak dlouho jsme tam byli, ale pro mě to byla
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Little Fighter Dark

(Filip, 23. 1. 2009 15:44)

Ukáže te mi kde se stahuje Little Fighter Dark.